Co je po smrti

30. listopadu 2006 v 18:55 | Emo_Kid_Quasha
Nejdůležitější otázkou, která zajímá po staletí lidstvo a trochu ho drží ve strachu je, jak dlouho žijeme, proč musíme zemřít, co je po naší smrti?
Když jsme na konci našeho života konečně nashromáždili dostatečné množství zkušeností, disponujeme majetkem, máme rádi a jsme milováni, tak proč vlastně musíme odejít ze světa živých? Zasvěcení je stráženo na obou stranách smrtí. Snad i moc víme, musíme odejít. Se smutkem a žalem zde pak zanecháváme ty, kteří si to nejméně zaslouží, naše děti, vnoučata, někdy i rodiče. Mnohokrát se ve svém životě ptáme "A co moji milovaní, kteří odešli před mou smrtí "tam", do další fáze života, do duchovního života. Uvidím je ještě? Kdo bude na mne čekat, až se tam vydám? Pluto! Pán smrti! Nebo snad Cháron? Mnozí se mnohokrát pokoušejí eliminovat přirozený strach člověka z tzv. nebytí či pominutí. Snad kromě těch, pro které je smrt, ať jejich vlastní, či druhých, vykoupením, protože jim po tělesné nebo duševní stránce přinese úlevu. Pro ostatní je však cestou, na kterou nejsou nikým a nijak připraveni. Smrt, jako jedna z možných forem odpojení jedince (objektu) od přívodu životodárné energie je děsivá pro miliardy lidí na celém světě.

Bylo někdy pro člověka období věčného života nebo věčné smrti? V knize knih se píše: " A hovoří Pán: ať zůstane moje duše navěky v člověku, jestliže on je tělo, ať je časem jeho života sto dvacet let."

Různými způsoby si lidé vysvětlují tyto řádky. Někdo je chápe jako symbol, jiní v nich hledají obsahový význam, takže si smysl textu každý vysvětluje jinak. Pokusme se najít doslovný význam, tedy, cíl našeho života. Kým byl člověk ve své podstatě když věřil Bohu, poslouchal ho, dostal možnost věčného života. Později, po porušení zákazu se stal nehodným nesmrtelnosti. Jestliže biblické události provází totožné časové měřítko, naskýtá se nám otázka, proč se zkrátil lidský život z 600 - 900 let na maximálně 100 let.

Možná byl příčinou příchod biblických obrů. Možná je přece jen pravdivý předpoklad, podle kterého výraz Otče náš, nám předkládá obraz více otců, více vesmírů, kde se náš svět nachází na nějakém nižším stupni hierarchie.

Je na zamyšlení, že postupně nás navštěvují obyvatelé jiných světů, z časových a prostorových rovin, ve kterých se samozřejmě nacházíme i my, ale ke kterým se ještě nedokážeme dostat. Pravděpodobně je to dobře. Možná jde ale o oblasti a světy kam doputuje naše zůstatková část po fyzické smrti.

Můžeme hodě číst o duchovních bytostech, které mají takřka věčný život a přežili mnoho lidských generací, kteří se mezi námi občas objevují v tělesné formě a v rámci možnosti nám pomáhají tak , jak nejlépe umí. V Bibli byl takovou výjimečnou osobou například Henoch.

Vraťme se však k otázce existence skutečné smrti. Jde snad o to, že to, co mi zde na Zemi prožijeme, je jen přechodem do následujícího cyklu, do světa bez těla, nebo do světa, který zachovává jen vědomí vlastního ega, odkud následuje po čase nová tělesná perioda, očisťující duši? Nevím.

Je možné i to, že se naše vědomí neprobudí po smrti zde na Zemi, ale na jiné planetě, možná na některé z naších sousedních planet. Odtud možná pocházejí ty zvláštní sny některých lidí.

Jsem přesvědčen o tom, že dnes používaná a chápaná Bible je jen nepatrnou částí jiného materiálu. Přesto obsahuje dostatečné množství informací, je vhodná na to, abych v ní lidská pokolení nacházela totožnost s dvěma světy a abychom si dovedli vysvětlit některá proroctví. Kdo totiž dnes vlastně ví a bude vědět, co je pravda kolem smrti všech živých forem.

Smrt je jen změna, transformace z fyzického do nefyzického, z nižšího do vyššího, z vnějšího do vnitřního, z času do věčnosti. Smrt je vrcholem jedné křivky. Ve smrti se lidé zbavují svého těla, jako se zbavuje had svém kůže. Od dávných časů je had, protože svléká svou kůži symbolem obnovy a vzkříšení.

Co říci na závěr? Až budete opět přemýšlet nad smrtí, tak si řekněte: Toto fyzické tělo, které tady sedí, nejsem já, ale je mé. Tyto pocity, které cítím, nejsem já, ale jsou mé. Tato mysl, která uvažuje, nejsem já, ale ona je moje. Jako kámen jsem zemřel a jako rostlina zase povstanu. Jako rostlina jsem zemřel a jako zvíře zase povstanu. Zemřel jsem jako zvíře a narodil se jako člověk. Proč bych se měl bát? Co vlastně ztrácím svou smrtí?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama