Prosinec 2006

Pro nás dva

10. prosince 2006 v 1:18 | Emo_Kid_Quasha |  Přiběhy a Povídky

Pro nás dva


Utíkala tak rychle jak jen dovedla, utíkala pořád dál a dál, nohy se jí komíhaly neskutečně rychle. Za dívčí postavou se linula cestička uschlých květin. Všeho čeho se Angee dotkla to uschlo, zvadlo nebo zemřelo. Ne hned, ale po krátké době ano. Angee ve dne na pohled obyčejná holka, ale v nitru byla pořád to v co se promění každou noc.

~

Angee byla už unavená, ale věděla, že už jí dělí od odpočinku kousíček. Utíkala lesem, moc dobře si uvědomovala, že ta zeleň co je před ní se za ní promění ve zvadlou spleť dříve nádherných květin. Po chvíli se před ní objevila menší polorozpadlá zídka s malými rezavými vrátky. Nadechla se a opatrně stiskla kliku, vrátka se s vrzáním otevřely, Angee mohla vstoupit. Celičký den bude opět trávit zde, na starém opuštěném hřbitově. Je to jediné místo kde nemůže napáchat žádnou škodu zvířátka sem nechodí ani lidé, takže nezemřou, květiny zde nerostou, takže nezvadnou a trávník už uschlý je takže její příčinou nic nezemře. Angee se na tváři objevil usměv. Rozhlédla se po známé krajině, sedla si na jeden z mnoha hrobů. Zavřela pomalinku oči a zaposlouchala se do toho ticha, které jí obklopovalo. Pomalu se oddávala snění o tom jaké by to bylo, kdyby se mohla alespoň na malinkou chvilku obejmout se Zakem, anižby by se mu cokoli stalo. Angee otevřela oči, zapadající slunce ozářilo slzy stékající po tvářích až k bradě, kde se oddělily a volným pádem skáply až na ledový mramor.

~

Stmívalo se. Angee s očima plnýma hrůzy se vzpamatovala a rychle seskočila z náhrobku. Musí se dostat domů, dokud nebude tma, musí usnout… dokud bude ještě čas!Po několika minutách se opravdu dostala domu, zabouchla za sebou dveře, ztrhla ze sebe oblečení a lehla si do postele…za malinkatou chviličku opravdu usnula.

~

Angee!Angee! Ahoj! Slyšíš mě?? Volal mávající kluk z protější ulice.Angee se prudce otočila, aby viděla kdo na ni volá, byl to on…Zak. "Bože,kéž by jsi věděl jak moc tě miluji, ale ani dotknout se tě nemohu" sklopila zrak, přitiskla si k tělu učebnice a bez dalšího ohlédnutí se otočila a pokračovala v cestě do školy. Slzy se jí už zase hnaly do očí." Ty blbko hloupá, ty nesmíš milovat jasný??" Teď už ale plakala hodně a tak se rozhodla, že dnes do školy nepůjde, zahnula u nejbližší křižovatky přesně na opačnou stranu, než byla škola, pokračovala dál až došla k velkému zchátralému domu. Bydlela tam žena, která ví o smrti a o tom co se s ní děje velmi moc.Uplakané oči se zabodly do ženy, která ji šla přivítat ke dveřím. Ani se nepřezula, vlítla do haly a začala křičet na tu ženu:"Proč? Proč ksakru já? Jak se toho mám zbavit… přece to nějak jít musí!!Nemohu si přivonět ke květině,aniž by nezvadla, Nemohu se dotknout lidské tváře, aniž by nezemřela to není fér!!Angee byla naštvaná po celou dobu co s ženou mluvila křečovitě zatínala pěst dokud se jí do dlaně nevryly nehty … jen tak se mohla uklidnit. "Což o to, zbavit se toho můžeš, ale něco tě to bude stát…musíš strávit noc s tím koho doopravdy miluješ, a on miluje tebe". "Ale… to znamená, že … ne! v žádném případě to není jiná cesta?? Almo… řekni mi, že je i jiná cesta prosím!!" Sotva dořekla sesula se na kolena a propadla v nekonečný pláč. Alma se k ni shýbla a objala ji jak nejpevněji mohla… věděla, že jí to pomůže, protože je to jediná lidská osoba, se kterou se mohla obejmout, aniž by to mělo zlé následky.

~

Copak s ní je? Tohle vrtaloZakovi hlavou už několik dní.Pročpak mě nepozdraví, aniž by se jí nevlily do očí slzy? Připomíná mi vílu, jak je nádherná,nedotknutelná, tajemná.Kdyby tak věděla jak moc ji miluji…Zak si je jist, že ji něco trápí, ale nevěděl co, chtěl to zjistit za každou cenu, položil by za ní i život.Myslel na ní čím dál častěji, trápil se kvůli tomu , ale neměl odvahu se k ní moc přiblížit, protože pokaždé, když se viděli, byly spolu sami, tak někam utekla.Zak byl zmatený nevěděl jak si poradit.Bylo toho na něj až příliš… nenáviděl se za to, že k ní jen tak nepřiskočí a nepohladí já po jemných vlasech, nedá jí pusu, jakou ji chce dát už hodně dlouho.

~

Všechno to začalo, po tom co jsem to udělala, když jsem se zabila, vrátilo mě to zpět s tímhle prokletým darem.Angee přemýšlela nad tím co se to s ní děje. Stála uprostřed svého pokoje, ruce měla zkřížené na prsou, slzy se jí opět hrnuly do očí, které měla pevně zavřené.Tma se vyhoupla přes obzor.Angee byla připravená musí přinést oběť, aby měla na týden pokoj. Zatla zuby, v mžiku ležela schoulená na zemi do klubíčka.U podlahy se objevila slabá mlha, když se trochu protrhla bylo vidětAngee, jak tam leží je skoro nahá, protože černá křídla co se jí objevila na zádech roztrhala šaty.

~

Pomalinku se snažila vstát,bolely jí záda tak nesmírně, že ji to srazilo zpět na ledovou zem. Druhý pokus byl již úspěšný.Angee si vzala s psacího stolu nůžky a přestřihla si tričko, aby si ho mohly vysvléci.Jelikož jako temný anděl, nebo - li posel smrti necítila jak chlad, tak i teplo, přes prsa si převázala horní díl plavek a vyrazila do studených ulic…táhlo ji to ke smrti, tam kde měl někdo zemřít …cítila že je to blízko a proto se rozhodla, že půjde po svých, alespoň nevzbudí tolik povyku. Cítila že není vše v pořádku, dlouhé rychlé kroky rozpohybovali dlouhou sametovou sukni. "Je to zde!" Angee se zastavila před vratyZakova domů. Cítila po celém těle, jako by dostala elektrickým proudem, cítila u srdce nesmírnou bolest, cítila se nesmírně prázdná. Jednou rukou se dotkla místa kde má srdce a druhou rukou se dotkla brány, jež vítala návštěvníky před vstupem na pozemky. Plakala, i když mrtví andělé nepláčí, fyzicky je to nemožné, aleAngee doopravdy plakala, tekly jí slzy po tvářích nesmírnou rychlostí, nestíhaly ani odtékat.

~

Vzpřímila se, zhluboka se nadechla, zavřela pevně oči. Dala ruce do upaření a pomalu je posouvala do předpažení, v tu chvíli se bez problémů otevřela brána.Angee šla nesmírně lehce, pokračovala pořád dál a dál k Zakově vile. Měl okno ve druhém patře, takže křídla musela použít i kdyby nechtěla. Trvalo to pár sekund a už stála na terase před jeho ložnicí. Přes otevřené balkonní dveře se dívala na to jak spí ve své posteli, přišel jí nesmírně roztomilý. Stála tam, opřená o dveřní rám skoro hodinu, když si všimla jak je kolem něj slabounká červeno - zlatá aura. " co to je? Kurňa proč já nikdy tu Almu neposlouchám co mi říká, teďka vím prdlajs! Co mám teď dělat?? Vždy když jsem někomu měla dát smrtelný polibek měl stříbrno - černou auru, ale co je tohle??" Angee se na obličeji objevila grimasa. Seskočila z terasy, dopadla lehce, jako kočka. "Tak jo to je poprvé co se vkrádám do něčího baráku, doufám že nemají alarm." Dveře se opravdu otevřely, alarm se nespustil. " Tak a teď telefon." Po tmě se hledalo docela blbě. Když procházela tmavou chodbou zakopla o koloběžku Zakova mladšího bratra, který je v tuhle chvíli s rodiči na chatě. Natáhla se jak dlouhá tak široká. " do prkýnka, to to tuZak neumí ani uklidit??" vstala, dobelhala se až do kuchyně kde se vítězoslavně podívala na telefon, který visel na protější stěně.Rychle se za ním rozeběhla, popadla sluchátko a začala vytáčet Almino telefonní číslo. " No? Kdo vola?" Alma se po krátké době ozvala, byla ospalá. " Ahoj tady Angee, jsem venku no … na lovu, a no jsem u Zaka doma a kolem něj je červeno zlatá aura a já nevím jak dál a já ho nechci zabít a …" Angee mluvila nesmírně zmateně, mlela pátý přes devátý. Chvilinku bylo ticho, ale pak Alma přece-jen odpověděla: " děvenko moje, musíš myslet na to, že tě mám ráda, a nikdy na tebe nezapomenu a budu na tebe čekat a …ta aura, to znamená že nadešel čas pro vás dva, strávíte spolu noc, ale pokud usnete již se neprobudíte, ani jeden. Poznáš to sama jestli mám pravdu, pokud mu dáš polibek na ústa, zmizí ti křídla…… Angee jsi v pořádku? Angee! Angee! Jsi tam?"

~

Seděla schoulená do klubíčka v tom nejtmavějším rohu kuchyně.Zhluboka se nadechovala a poté dlouho vydechovala, když se trochu uklidnila, šla po schodech nahoru, k Zakovo pokoji.Otevřela pomalu dveře, a přistoupila k posteli, na níž ležel. Naklonila se k jeho ústům a políbila ho. Obklopil je malinký vír mlhy a křídla s pálivou bolestí doopravdy zmizela.Zak otevřel oči, usmál se a chtěl něco říct, ale Angee ho předběhla, položila mu ukazováček na ústa, což značilo ať mlčí." Tohle je noc pro nás dva". Usmál se a objal ji kolem pasu, strávily spolu noc. K ránu, když už se schylovalo k tomu že usnou, se k ní naklonil a řekl poslední slovo, které rozzvučelo místnost: " Miluji tě!"

Poslední polibek

10. prosince 2006 v 1:06 | Emo_Kid_Quasha |  Přiběhy a Povídky

Poslední polibek


Seděl vedle ní, dýchal vůni jejího parfému. Pozoroval jak leží oblečená v plesových šatech na posteli. Hladil ji po mokrých tvářích od slz, po jemných vlasech, které ještě nedávno svíral v ruce , po rtech, které směl líbat. Tak moc toužil po polibku. Tak moc toužil po tom, aby ho mohla vidět. Nesměl, nesměl se jí ukázat, nešlo to.Vzlykala a jemu to trhalo srdce. Věděl že tento ples měl být jejich, bohužel tomu nebylo dopřáno.

~

Rebeka se zvedla z postele, musela už jít. Ještě naposledy se šla podívat do zrcadla. Dlouhá drobná postava se postavila před zrcadlo. Její černo-fialové šaty se při pohybu kývaly jako zvoneček. Vzala do ruky kartáč na vlasy a začala si je pomalými tahy česat.Sedla si do křesílka před vyřezávaný toaletní stoleček.Chtělo se jí zase začít brečet. "Ne, nesmíš plakat, Daniel by tohle nechtěl!"Zadívala se do zrcadla, všimla si vsunuté fotografie za rám zrcadla. Byla na ní ona a Daniel. Tmavovlasý kluk s čertovským výrazem a s úsměvem od ucha k uchu, objímající tenkrát ještě šťastnou Rebeku. Držela fotografii před sebou, dívala se na ni a vzpomínala, že to bylo naposledy co se ještě smála, co byla šťastná, co tu s ní ještě byl Daniel. Upustila fotografii, lekla se klaksonu, který se ozval před jejím domem. "To bude táta." Zvedla ze země fotografii políbila ji a vsunula ji zpět za rám. " Neboj za 10 minut jsem u tebe." Vzala malinkou kabelku a pověsila si ji za rameno. Když procházela kolem psacího stolu, opatrně s něho vzala rudou růži.

~

Nastoupila do otcova auta. "Tak zlatíčko kam to bude?" Zeptal se jí mile otec. Rebeka se na něj podívala s bolestným výrazem ve tváři. Nemohla mluvit nešlo to. Otec hned pochopil. " Zlatíčko neboj za 10 minut tam budeme." A opravdu za necelých 10minut auto zastavilo před hřbitovem. " Tatí to je dobrý, já na ples dojdu neměj strach, tady se to asi protáhne, jeď domů. Přijdu jak jsme si domluvily jo?" Rebeka se otočila na podpatku a zamířila k velké vstupní bráně, která byla osvětlena pouze jednou pouliční lampou. "Tak jo, a měj se hezky." Věděl, že se jeho milovaná holčička dnes rozhodně bavit nebude. Sklopil hlavu a odjel zpět domů.

~

Stála sama, opuštěná, před místem, které od jisté doby nenáviděla! Připadala si jako malá rozklepaná holčička, která každou chvilku zavolá maminku o pomoc.Rozhlédla se jestli ji nikdo nevidí, dnes by byla ráda jenom s Danielem. Pomalými kroky vešla na to temné,chladné místo. Šla pořád dál a dál dokud se nezastavila u jednoho menšího, mramorového hrobu. Klekla si před něj, zadívala se na písmena a číslice na něm vyryté. Se slzami v očích pomalinku začala číst. "Daniel Pole - narozen: 4.8. 1985 - zemřel: 10.8. 2002." Když dočetla měla už celé rozmazané oči. Praštila pěstí o hrob. "Bože Daniely ty jsi tu teď měl být semnou! Sakra bylo ti pouhých 17 let! Ty jsi ještě neměl odejít!Proč jsi mě tu nechal?Proč jsi doprčic běžel zamnou? Proč? Proč tam muselo jet to blbý auto?!" V pláči se zhroutila vedle Danielova hrobu, ležela tam dívala se na hvězdy, cítila ho vedle sebe, cítila že je tam s ní!

~

Seděl na vlastním hrobě, díval se na ni jak tam malátně leží a dívá se na hvězdy. Věděl že tohle je jen a jen jejich chvilka. Rebeka si sedla a zadívala se na něj jako by ho viděla. "Já, já vím že tu jsi Danieli.Ty jsi pořád semnou cítím tě tu." Danielovy se objevily u očí slzy. Seděl, měl pokrčené nohy a na nich opřenou hlavu a plakal, bolest uvnitř něho byla obrovská a ta mu dopomohla. Viděla ho jak tam sedí, jak pláče, byla zmatená. "To není možný", objevil se jí na tváři úsměv. "Danieli." Řekla tak tiše, že se slovo v tichu rozplynulo. Seděl tam, plakal, miluje jí, a milovat vždy bude. Dotkla se ho, pohladila ho po vlasech. Lekl se, otočil se na ni. Ještě pořád seděl na ledovém mramoru, jen zvedl hlavu a nechápavě se na ni podíval. Klečela těsně naproti němu, měla úsměv na tváři. Zvedla ruku a pohladila ho po tváři. "Ale jak?" Nechápal. "Jak je to možný? Já, já jsem mrtvý!" Zadíval se na Rebeku. Dívaly si z očí do očí. Daniel vše pochopil. Tohle byla poslední šance, poslední šance se rozloučit. "Reb!" Zvedl ruku přitáhl si její hlavu ke své a dal jí ten nejkrásnější, nejžhavější, nejdelší polibek. Rebeka mu ho oplatila. Stáli proti sobě, vyděšení z toho co se bude dít, věděli že tohle není na věky. "Miluji tě!" Řekla z plných plic. "Reb, pamatuj si, že budu vždycky s tebou jasný? Miluji tě!". Naposledy ji políbil. Poodstoupil o krůček. Zvedl pravou ruku dlaní k Rebece. Ta udělala totéž. Jakmile se dotkly, začal od toho místa mizet. Stékaly jí slzy, rozplýval se jí, ale co rozpoznala byly pohyby jeho rtů říkaly Miluji tě. Jen tiše odpověděla: "Já tebe taky!" Rukou se stále dotýkal té její. Zvedl druhou a poslal ji pomyslnou pusu, zmizel. Rebeka tam stála s nataženou rukou, pálily jí oči od slz. "Slibuji, že na tebe nikdy nezapomenu." Stál tam a viděl, že se stále dotýkají. Sklopil hlavu. "Slibuji že budu pořád s tebou!"

Můj dar pro tebe

10. prosince 2006 v 0:53 | Emo_Kid_Quasha |  Přiběhy a Povídky

Můj dar pro Tebe



Poslední nádech a povzbuzující myšlenka. Vejdu do obchodu a rozhlédnu se.
Tváře lidí, kteří mne míjí, jako masky. Nezájem, pohrdání - jsem sklo. Průhledná, nikdo si mne nevšimne
dokud mne neroztříští.
Regály plné nepotřebného zboží, zářícího barvami. Chvíli mi trvá než naleznu, po čem moje srdce touží.
Ve stojanu, v zapomnění, krabička žiletek. Kdo by dnes používal žiletky? V dobách Gillete Mach 3, který vám
z obličeje udělá dětskou prdelku. Je to směšné.
Poslední krabička jako by čekala jen na mne. Leží tam a prosí mne, abych to byla já kdo ji využije.
Vezmu ji, vždyť je to to, pro co jsem přišla. Nevšímám si věcí řvoucích "kup si mě". Zamířím k pokladně. Chci
stvrdit, co jsem započala. Mé kroky jsou lehké jako vánek.
Jediná věc, na které se zastaví můj pohled, má svoje čestné místo ve středu prodejny. Vytaveno tak moc,
jako kdysi ukrýváno. Prezervativy s vůní, příchutí, obyčejné nebo barevné. Pomyslím na tebe. Na tvoje pohledy,
dotyky. Žádostivost a krutost v očích, když sis bral něco, co ti nepatřilo. Pořád si připadám nečistá. Špína tvých
dotyků se mi vryla pod kůži.
Vyberu krabičku s jahodovou vůní, vždyť to je to, co tak strašně moc miluješ. Můj poslední dar pro tebe…
Slečna prodavačka mne pozoruje s podivným výrazem. Jako by ještě nikdy neprodávala dvě tak běžné věci
jako jsou žiletky a kondomy. Zaplatím a rychle se vytratím zpět do svého světa samoty, smutku a nenávisti.
Netrvá dlouho než dojdu do bytu. Domovem toto místo už po věčnost nazývat nemohu. Ze zdí na mne nepřátelsky
civí cizí obrazy, pronásledují mne neznámé pachy. Jsem sama. To je to jediné, co jsem kdy chtěla
Seberu pár svíček, dopisní papír, zavřu se do koupelny a nechám se unášet hudbou znějící mi v hlavě…
Vanu nechám naplnit horkou vodou. Slyšela jsem, že to míň bolí…Její šum mi v mysli připomíná zvuk křídel padlých
andělů. Po kdysi koupelně, teď mém svatostánku rozestavím hořící svíčky. V temném, beznaděje plném tanci se
zabavím svršků - co kdyby je ještě někdo někdy mohl potřebovat. Nechám si jediné. Prádlo, černé jako moje
rozprášené srdce, prádlo viníka.
Ze školního batohu vytáhnu své dva dárky. Jeden pro mne, druhý pro tebe. Prezervativy vložím do obálky…
slzy mi zkrápějí obličej a bolest v mém nitru mě trhá na kusy jako každou hodinu, minutu, vteřinu od včerejšího
večera. Na obálku, barvou černou jako je tvoje mysl, napíšu tvé jméno a tři slova.
S tímto darem v jedné ruce a tím život beroucím předmětem v druhé se ponořím do horké vody, která na mé tělo
vypaluje znamení hříchu. Naposledy se zahledím na moje poslední sbohem tobě a upustím jej na podlahu.
Rozbalit žiletku mi nedělá žádné potíže - tak tenká, jemná, jaká krása je v ní ukryta.
První řez bolí druhý už méně, ten třetí skoro necítím. Pohled na mé zápěstí ze kterých se line rudá nádhera.
Cítím jak mě opouští život, jak se rozplývám v temnotách. Čekání neexistuje, je jen divadelní představení rudé
tanečnice,když klesnu do vody s jednou rukou ponořenou, voda se zbarvila do ruda, a druhou přehozenou přes okraj,
z mého zápěstí živoucí nektar skrápí můj dar pro tebe - papír ho do sebe nasává jako by jej měl oživit, jen tvé
jméno a ty tři slova "JÁ TĚ PROKLÍNÁM" zůstávají čitelná…

Třináctá dýka

10. prosince 2006 v 0:49 | Emo_Kid_Quasha |  Přiběhy a Povídky

Třináctá dýka


Stála jsem před zrcadlem, ale místo toho abych dělala to, co většinou holky v mém věku dělají s velkou
pečlivostí, nevěnovala jsem šminkům rozloženým okolo téměř žádnou pozornost. Ani to nešlo, ruce se mi
třásly, částečně chladem, protože jsem nechala otevřené okno a dnešní noc byla zvláště studená, a z části
taky strachy. Neměla jsem přistupovat na tu stupidní sázku. Jenže jsem tu nová. Přistěhovali jsme se sotva
před týdnem a opravdu si přeji jakýmkoli způsobem zapadnout do místní party. Vlastně bych za to dala cokoli.
Když člověk v dnešní době není v partě, je sám a já nechci být sama. Proto jsem taky přistoupila na tu hloupou
sázku. Pro mě je to spíš takový test. Musím jít dnes v noci na místní zříceninu a tam přečkat do rána. Ruiny
stojí daleko od města, no spíš by se to dalo nazývat vesnicí. Teď mě čeká nejméně hodinová cesta temným,
osamělým lesem a potom několik hodin do úsvitu strávených nepohodlně na nádvoří, nebo spíš tam kde kdysi
nádvoří bylo.

Otočila jsem se k zrcadlu zády a upřela svůj pohled z okna. Prostě jen stojím a hledím do té nekonečné temnoty.
Ten nepřítomný pohled mi vydržel několik minut, než mě z něj vytrhl štěkot psů. Vlastně to znělo spíš jako vlčí
vytí, ale blbost. Kde by se uprostřed Jeseníků vzali vlci. Ale pochybnosti uvnitř mojí hlavy stále zůstávají.

Měla bych se nějak pojistit. Jenže v tomhle nejsem zrovna zběhlá a nic spásného mě nenapadá. Pepřový sprej
jsem nikdy nepotřebovala a pochybuji že bych ho uměla správně použít.

To co mě ale napadlo bylo kapku…no vlastně hodně šílené. Vešla jsem do obyváku a rozsvítila. Po zemi se
povalovali ještě nevybalené krabice. Na jedné z nich bylo napsáno "otec". Otevřela jsem ji a pod haldou odborných
knih a různých nesmyslů jsem nahmatala sametovou krabici. Vytáhla jsem ji ven a otevřela. Člověk by čekal
ledacos, možná pistoli, ale rozhodně ne zdobenou dýku s vykládanou rukojetí v koženém pouzdře. Nikdy
nepochopím, co mě napadlo připevnit si ji k opasku.

A co, že sní neumím zacházet, kdyby něco zamávám s ní dotyčnému před obličejem a bude. Nikdo se
nemusí dozvědět že jsem s ničím takovým dřív do styku nepřišla, pomyslela jsem si a už s celkem klidnou
myslí a zvýšeným sebevědomím jsem zamkla a vydala se na cestu k ruinám. V batohu jsem měla baterku,
mobil a spacák a na opasku mě hřejivě tížila otcova dýka.

Vzhledem k tomu že jsem toho moc neviděla, natož abych věděla kam šlapu se cesta protáhla skoro na
dvě hodiny. Ne že by mi vadilo, že tam budu muset strávit míň času, ale zvuky lesa ve mně zrovna jistotu
nevyvolávaly.

Když už jsem se blížila ke zřícenině, zarazilo mě světlo které odtud vycházelo. Asi si tam parta dělá oheň
a čekají na mě. Vlastně se mi celkem ulevilo, že tam nebudu muset být sama, a že zkouška byla vlastně v tom
, jestli budu mít dost odvahy přijít. Mrkla jsem na svoje hodinky, ještě že mi mamka koupila ty podsvícené
jinak bych asi těžko v té tmě rozeznávala kolik je. Ale takhle jsem si byla úplně jistá, blížila se půlnoc. Hodina
duchů a démonů říká se, ale já nejsem ze staré školy abych věřila na takové blbosti jako jsou strašidla nebo
nemrtví.

Čím blíž jsem byla tomu ohni, tím divnější jsem měla pocit. Nikde kolem ani noha. Všude mrtvolné ticho,
přestaly i zvuky nočního lesa, které mě provázely celou cestu sem. Oheň byl v pozůstatcích severní věže.
Došla jsem tam a pořádně se rozhlédla. nikde nikdo. Jen uprostřed pobořené místnosti stálo něco jako kulatý
kamenný stůl, spíš to připomínalo nějaký hloupý oltář, které se dají vidět v těch uhozených filmech.

"Lidi kde jste kdo?" zeptala jsem se už celkem vystrašeným hlasem. Přece jenom ta atmosféra by
zapůsobila na každého.

Pomalu jsem přistoupila blíž k tomu pomyslnému oltáři a jedna věc mě opravdu zarazila. Po jeho obvodu
do něj byly v pravidelných intervalech vraženy dýky, vlastně jich bylo dvanáct a ještě divnější bylo že se
nepřehlédnutelně podobaly té, co mě tížila za opaskem.Všimla jsem si taky, že jedna chybí, protože jeden
rozestup byl dvojnásobně velký. Tohle už bylo zatraceně divný a začínalo to smrdět. Otočila jsem se na
podpadku a chtěla vzít roha, jenže něco se zvrtlo. Za mnou stály nějací divní týpci v ještě divnějším oblečení.
Vypadalo to jako mnišské kutny, ale byly rudé a kápě jim sahala hluboko do obličeje. Teď už jsem byla
vážně vystrašená. Jak se mi mohli dostat za záda aniž bych je vůbec neslyšela?

Že by to byli kluci z party a chtěli si ze mě blbě vystřelit? "Kluci neblbněte, vážně z vás jde strach." řekla
jsem jim a oni nic. Jen se pomalu kolem mě rozestupovali až utvořili kruh. Tohle se mi vůbec nelíbilo.
Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe a hledala kde tesař nechal díru. Chtěla jsem pryč a to hodně rychle.

" No je jestli je tohle nějaký váš stupidní vtip, tak já odcházím!" oznámila jsem jim a rozhodla se projít
přímo k východu. jenže ti dva které jsem míjela mě zastavili. Chytili mě za ruce a otočili zpět k oltáři.
To už jsem začala opravdu panikařit. Chtěla jsem se vytrhnout a utíkat pryč co by mi jen síly stačili.
Jenže oni měli pořádnou sílu. Jako by mi ruce svíraly svěráky. Moje snaha vtrhnout se byla marná.
tak jsem začala i křičet. Řvala jsem jak o život. A začala jsem mít dojem že mi o něj vážně jde.

Dovlekli mě zpět k oltáři. A jak jsem sebou škubala, trhala a snažila se zařvat co nejvíc jeden z nich
mě udeřil pěstí do spánku. Neomdlela jsem, jen jsem najednou měla pocit že je mi všechno úplně jedno
, nemohla jsem se sama hýbat, přemýšlet. Prostě jako když někoho udeříte do spánku, ale neomráčíte
ho, jen ho otupíte.

Cítila jsem jak mě položili na oltář. Nepromluvili mezi sebou jediného slova. Nebo jsem aspoň nic
neslyšela.

Nevím kde se tam vzaly, ale najednou mi ruce i nohy spoutávaly okovy. už jsem se jakž takž
vzpamatovávala a tak jsem začala znovu křičet a snažila jsem se uvolnit. Nic nepomáhalo. Byla jsem
sama uprostřed lesů s partou nějakých poblbanců, kteří mě přivázali do středu oltáře obklopeného
dýkami. Chyběla jim jen jedna a ty byla u mého pasu. Však si ji taky vzali, opět beze slova a umístili
ji do posledního otvoru v desce "stolu".

Ježíši Kriste oni mě snad chtějí obětovat nějakému úchylnému božstvu uvědomila jsem si. Řvát víc
jsem už nemohla. Pomalu ale jistě mě opouštěly hlasivky a od marné snahy vyprostit se z řetězů
jsem měla zápěstí a kotníky sedřené do krve.

Od nedaleko plápolajícího honě zažehli louče. Mohla jsem je v klidu spočítat když je umisťovali kolem
oltáře na němž jsem ležela já. Bylo jich třináct. Třináct loučí, třináct postav. S tou mojí i třináct dýk.
A během pár minut i první vteřiny třináctého dne tohoto měsíce, uvědomila jsem si.Byla jsem
vystrašená jako nikdy. Třásla jsem se a polykala vzlyky.

Znovu vytvořili kruh. "Prosím pusťte mě. Prosím. " snažila jsem se, ale marně nikdo z nich mě
zřejmě ani nevnímal.

Jeden promluvil: "Duchu noci přijmi naši obět. Ona ti dá sílu znovu povstat. Po třinácti tisíci lety
na počátku třináctého dne, tvá oběť vykrvácí třinácti ranami učiněnými třinácti posvátnými
dýkami, v rukou třinácti tvých nejvěrnějších. Povstaň a vlož svou sílu do tvých oddaných.
Vysvoboď se její krví. Nasyť se a přijmi své děti…"

Jestli jsem byla před chvílí hysterická tak teď už se to ani nedá popsat. Poslední jiskřička naděje,
že by to pořád mohl být vtip sice už zmizela dávno, ale teď mi začalo pořádně docházet, co chtějí
udělat.

Pane bože já nechci umřít, prosím tě ještě ne. Modlila jsem se, ale bylo mi to k ničemu. A to už
první služebník vytáhl dýku z oltáře. Slyšela jsem jen její svist. Přes slzy jsem už neviděla. Možná
to bylo lepší, možná horší. Ale to už mi přišpendlil zápěstí ke kamennému oltáři. Řvala jsem bolestí.
Cítila jsem jak krvácím.A tak to šlo dál a dál. Ruka, nohy, břicho…pomalu jsem přestávala řvát…
jen jsem chrčela, topila se ve vlastních slzách. Devátá, desátá, jedenáctá rána… Měla jsem pocit,
že mi z břicha vytékají vnitřnosti. už jen tupá bolest. Ale pořád jsem byla při vědomí Proč sakra
neomdlím. Ať už je konec. Bože prosím tě skonči to. Tak hrozná bolest… Krev, ten odporný
pach krve. Její potoky mi stékají po rukou, nohou, břichu. Pod mými zády tvoří jezero. Jezero, kam
odtéká můj život. Šílená bolest, já už jsem šílená…

Dvanáctá rána proniká mým tělem. Už nemůžu křičet, nemůžu se modlit, nemůžu nic. Proboha
ať už to skončí. Nenávidím pach krve, její teplo které mne objímá, nenávidím sebe. Nenávidím
společnost kam jsem chtěla zapadnout a kvůli které umírám tak mladá, tak sama a při takové
bolesti. Třináctá rána. Rána spásy, smrti, ukončení všeho. Rána do srdce…rána třináctou dýkou.
Otcovou dýkou... dýkou, která mě měla ochránit …

Osvobození

10. prosince 2006 v 0:39 | Emo_Kid_Quasha |  Přiběhy a Povídky
Osvobození

Uplakané oči se jí leskly v záři zapadajícího slunce.Slané slzy plné zloby a smutku se jí kutálely z očí přes líce,až ke krvavě červeným rtům,pocítila jejich heřkou chuť.Slunce už zapadalo a nastala noc,sychravá noc.Marry,která ježtě pořád plakala se zvedla ze zaprášené země.Přistoupila k oknu.Se skloněnou hlavou ladně zvedla pravou ruku a opřela jí dlaní o jednu z okenních tabulek velkého půdního okna.Potlačovaný vzlyk nešlo zastavit.Vzlykala nahlas,nestyděla se za to.V hlavě se jí honila spousta myšlenek.Jedna pře druhou,dělaly jí v hlavě zmatek.

~

Marry byla neobyčejná dívka.Byla to osobnost,které si nikdo nevšímal,nejevil o ní sebemenší zájem.Lidé jí přehlíželi.Kluci jí měli za podivnou,před kterou je lepší dát ruce pryč.Měli rádi dívky v růžovém oblečku,dívky plné elánu,dívky krásné.Co by proti nim zmohla Ona ,Marry,byla krásná to ano,ale byla věčně zahleděna do svých myšlenek,nechodila ven ,a když tak jedině na hřbitov.Něcoji tam táhla ... vábilo jako včelu na čerství med.

~

Sesula se podél okna na ledovou zem,dlaň měla stále opřenou o sklo.Netrvalo dlouho a i ta se skřípavým zvukem sjela dolů.Dolů kde pod oknem schoulená do klubíčka seděla Marry.Neměla jsem se narodit,nenávidim tenhle svět.Proč?stále si v hlavě opakovala tyto slova - vždyť jsem ho milovala.

~

Půdou se nesl těžký studený vánek.Marryina útlá postava se zachvěla zimou,pomalu se se skloněnou hlavou zvedla.Narovnala se.Její dlouhé rovné havraní vlasy jí spadaly na úzká ramena.Pod oknem ,tam kde před malinkou chvílí seděla byl vlastnoručně zabodnutý nádherně zdobený athame.Sehnula se pro něj.Malými krůčky došla až doprotřed půdy.Otočila se směrem k velkému oknu,přes které bylo vidět obrovský krvavý Měsíc v úplňku.Marry se nesoustředila na nic než na něho.Lehounce rozepjala obě ruce.V pravé držela athame.

~

Svit měsíce ozářil Maryinu krásu.Bledá pleť,dlouhé havraní vlasy,pronikavě zelené oči,plné krvavě rudé rty.Dlouhá štíhlá šíje úzká ramena,delší štíhlé ruce ..... pravá křečovitě,ale pevně svírala zakroucené athame.Měla na sobě černé korzetové šaty,které zdůrazňovali její vosí pas a nakonec dlouhé,dokonalé nohy,momentálné zakryté šaty.

~

Zavřela pevně oči.Ruce dala pomalu dopředu před sebe a jedním přesným,ale lehkým pohybem se sekla athamem do levého zápěstí.Prudce otevřela oči,přendala athame do levé ruky.Opět zavřela oči a tím samým pohybem sekla i do toho druhého zápěstí.Athame s řinkotem spadlo na zem a zvířilo dlouholetý prach.Marry stála jako tělo bez duše,ruce jí visely jako hadrové panence.

~

V hlavě se jí promítlo celé utrpení.To jak seděla ve společnosti sama v koutku,jak dala tomu koho nadevše milovala to nejcennější co může dívka klukovi dát - pannenství - a pak zjistila že jí nemiloval,byla to jen klukovská sázka,která dopomohla k tomu,aby učinila takový konec.

~

Cítila jak pramínky rudé,teplé krve ztékají od zápěstí až ke konečkům prstů a zkápnou na podlahu.Cítila pach,pach krve.Pousmála se ucítila chlad,neuvěřitelný chlad,díky kterému jí naskočila husí kůže.Necítila strach,naopak osvobození.Tělo 17ti leté dívky,nyní už bez té bezmocné duše se sesulo k zemi.

~

Zůstala nehybně ležet.Měla pokrčené nohy,okolo kterých se rozprostřela dlouhá sukně černých šatů.Vlasy spadly do tváře.Ruce ,ruce měla rozhozené podél těla a okolo nich kaluže ještě teplé krve,krve která osvobozuje.



Láska a Smrt

10. prosince 2006 v 0:33 | Emo_Kid_Quasha |  Přiběhy a Povídky
LÁSKA A SMRT

Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné modré oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho pomněnkové oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomylela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...

Zdroj:basnik.webpark.cz

Odpusť

10. prosince 2006 v 0:31 | Emo_Kid_Quasha |  Přiběhy a Povídky
Odpusť



Byla vedena. Ta, na níž padla volba. Musí být obětována, aby vesnice zůstala v bezpečí. Věděla, co jí čeká. Už se stmívá. Do setmění musí být odvedena na hrad. Nikdo nikdy cestu na hrad nepřežil. Jen jeden mladík kdysi dávno. Vrátil se se vzkazem, že pokud mu jednou bude přivedena mladá žena, nechá lidi z vesnice na pokoji a ochrání ji před nebezpečím. A tak o trvá již tři sta let. Rod onoho mladíka vodil každý rok vyvolenou oběť.
A tak šli dál. Jen on a ta dívka. Už byla skoro tma a hrad se neúprosně blížil. A najednou stáli před branou.
I dívka vešla na nádvoří. Nyní již sama. A někdo jí šel naproti. Neviděla, kdo to je, ale cítila chlad, ač noc byla teplá. Neznámý se přiblížil už na dosah natažené paže.
A pak se neznámý vymrštil a ona cítila, jak ostré tesáky pronikají jejím hrdlem a její teplá krev jí stéká na krk. Neznámý sál krev až do poslední kapky. Pak nechal tělo klesnout na zem.
Vychutnával si tu energii, která mu přecházela do celého těla.
I sklonil se dívce a vzal její mrtvé tělo do náruče zašeptal jen: "Odpusť."

povídku napsal wertyk

Kvítí

10. prosince 2006 v 0:29 | Emo_Kid_Quasha |  Přiběhy a Povídky
Kvítí



Ležela na břiše, s tváří pootočenou doprava, a pozorovala jemně se chvějící stébla trávy. Prsty se jimi probírala a poslouchala jejich jemné šeptání, kterému rozuměla jen ona a jí podobní. Zatracenci, ztracenci, zvrhlíci...
Hřbitovní tráva vyprávěla tisíce příběhů, jež se tu odehrály. Smutné i veselé... Dívka se lehce pousmála, když zjistila, že těch veselých se tu stalo víc.
I pohřby mohou být veselé...
Hřbitov je krásné místo, kde se dá ukrýt před zvědavými lidmi. Tady si mohla hrát, schovávat se, poslouchat dávné příběhy... A scházet se s takovými, jako byla ona sama.

Někde za sebou uslyšela pomalé kroky. Úsměv dívky se ještě rozšířil, naplno vdechla vůni hlíny a zavřela oči. Kroky se zastavily těsně u ní a pár silných rukou jí uchopil v pase a zvedl.
"Bráško..."
Mladý muž ji položil na nejbližší velký hrob z černého mramoru.
"Pro mou milovanou sestřičku-" zašeptal a vložil jí do ruky malou kytici sedmikrásek.
"Děkuji." volnou rukou si ho přitáhla k sobě a políbila na rty. "Bráška je na mě hodný..."
"Na tebe vždycky." pohladil ji po vlnitých vlasech a začal jí pomalu rozepínat knoflíčky letních šatů.
Jsme zatracenci, ztracenci, zvrhlíci...milujeme se... Taková myšlenka ji napadla, když mu stahovala košili. Jsme jiní...
Zelené stvoly trávy se ohnuly pod kusy oblečení. Dívka se smíchem vyhodila kytici chudobek do vzduchu a ty se pomalu snesly na chladný mramor, zaplétajíce se do jejich vlasů...

tuhlectu povídku napsala liliana

Rakula

10. prosince 2006 v 0:25 | Emo_Kid_Quasha |  Přiběhy a Povídky

Rakula

Když vystoupila z autobusu, rychle přeběhla silnici a došla k vysokému paneláku. Chvilku hledala jméno na zvonku. Potom zatlačila na tlačítko Daniel Rakula. On se vlastně jmenuje po tatínkovi, uvědomila si. Za chvilku se nahoře v okně objevila usměvavá tvář modrookého mladíka. Úsměv nesměle opětovala a opřela se o stěnu domu. Za okamžik se tentýž mladík objevil ve dveřích. "Ahoj Lásko, promiň, že mi to trvalo tak dlouho. Nemohl jsem něco najít." Přitiskla mu rty na ústa a vychutnávala dlouhý polibek. "Tolik jsi mi chyběl." Znovu se políbili, chytli se za ruku a vyšli po úzké vyšlapané cestičce za šedivý dům. Co chvíli se zastavovali a mezi řečí si vyměňovali vroucí polibky. "Kam vlastně jdeme?" Zeptala se na křižovatce. "Kam chceš. Ale napadlo mě, že když je tak hezky, mohli bychom někam ven. Kousek odtud je takový zašlý park, můžem se tam podívat." Myšlenka na prodírání mezi křovisky a neprostříhanými stromky se jí protivila, ale když chtěl on… "Není to špatný nápad. Tak mě veď." Objali se a on jí rty něžně přejel po krku. Zachvěla se rozkoší, když jí zuby jemně kousaly růžovou kůži. Miluju ho, pomyslela si a zavřela oči.
Když procházeli kolem hřbitova, přitiskla se k němu o něco pevněji. Tato místa neměla v oblibě i za denního světla. On si toho všiml a jako naschvál začal vyprávět o včerejším hororu v televizi. "...Tiše našlapovala úzkou chodbou, kterou ozařovali pouze rozteklé svíčky a jejichž plamínky si pohrávaly s roztřesenými stíny na zvlhlých stěnách…" Neměla ráda, když musela sama do sklepa, natož vyprávění hrůzostrašných historek. "Prosím, nech toho. Víš, že se bojím. Ty mi to děláš schválně." Netušila proč to říká, když věděla, že jemu tato myšlenka přišla na mysl právě při procházce kolem hřbitova. "…Když přicházela ke konci chodby, kde viselo zaprášené zrcadlo, zpozorovala v něm přelet podivného tvaru. Snad té zrezivělé sekery, co nechal děda na půdě. Přitiskla se ke stěně a tiše naslouchala… BAF !!!" Srdce jí vyskočilo do krku a začalo divoce tlouct. Jeho smích jí hrozně naštval. Takhle si z ní dělat legraci. Ale vždyť ještě před hodinkou přemýšlela o tom, jak jí ty jeho žertíky celý týden chyběly. "Ty seš hroznej. Proč mě pořád lekáš?" Odstrčila ho od sebe a pokusila se o naštvaný obličej. Jemně jí objal a když jí rty přejížděl po oušku, potichu jí šeptal: "Promiň, já jsem to tak nemyslel. Mě to prostě nedalo." Dal jí pusu na tvář, další si nechala dát na pusu. Miluju ho, je skvělý.
Když došli za hřbitov, zabočili směrem dolů a za chvilku šli po úzké cestičce, která se ztrácela ve vysoké trávě. "Pojď, něco ti ukážu." Táhl jí za ruku kousek podél cesty a pak zahnul doleva. "Počkej, počkej, co tam je?" Zastavil se a podíval se jí do očí. "… A jak tak spolu šli ve tmě, dorazili ke staré hrobce. Pomalu nakoukli dovnitř a uviděli otevřené rakve a nespočetně pavučin. Pomalu otevřeli vrzavé dveře a vkročili dovnitř. Pach mrtvol…" "Ty už mě zase strašíš." "Ne, neboj. Je tam jenom nějaká stará hrobka. Asi nějaká hraběcí. Je to tam všechno ztrouchnivělé. Neboj se a pojď, už je to odsud jen kousek.
Měl pravdu. Je to stará hrobka. Zvědavě nakoukla malým okýnkem dovnitř. Bohužel neviděla nic. Vzala za kliku. Nevěděla, co by udělala, kdyby bylo otevřeno. Naštěstí se dveře ani nepohnuly. On koukal ze strany na zrezivělé zábradlí s krásnou rytinou. Přiběhla k němu a plná zaujetí si prohlížela starobylou práci. Ani si nevšimla, jak odchází. Až jeho hlas jí vytrhl z rozjímání. "Půjdem se kouknout dovnitř?" To tak, ještě, že je to zamčené. "Můžem, jestli to nebude zamčené. Ráda bych se tam koukla." Jestli to otevře, je to moje smrt, proběhlo jí hlavou a lehce se zachvěla. "Ale pod jednou podmínkou. Jestli to půjde otevřít, chci jít první." Zavtipkovala, vzala za kliku a prudce jí trhla. "No vidíš, nejde…" Dveře se se zaskřípěním otevřely. Srdce jí začalo tlouct víc jak předtím. "Tak prosím, až po vás." Sakra, proč jsem to říkala? V duchu si vyčítala svá slova. Před ním se ale tak lehce zostudit nenechá. Vstoupila dovnitř. Na dveřích si všimla vyškrábaných nečitelných znaků a slova antikrist. Pach shnilého dřeva jí praštil do nosu až málem vyběhla ven. Ne, nemůžu. Když už jsem tu, tak jen tak necouvnu. Překonala veškerý svůj strach a udělala několik kroků směrem do tmy. Zastavila se a napětí z ní opadávalo. No, nic to není. Otočila se a viděla, jak stojí mezi dveřmi. Pomalu vešel dovnitř a divně se na ni podíval. "Zavřu dveře, abychom viděli, jaká je tu tma." Než stačila říct Ne, zmizela poslední škvírka světla ode dveří. Jediné světýlko prosvítalo okýnkem pokrytým pavučinami. Za chvilku ucítila jeho dech blízko jejího obličeje a pevně se k němu přitiskla. Měla neuvěřitelný strach. Jemně jí hladil po tváři a rty jí objížděl krk. Jindy by jí to bylo příjemné, teď se ale na takové věci nemohla soustředit. Srdce jí bilo čím dál silněji. Když zavřela oči, v mysli jí vytanul výraz jeho obličeje těsně před tím, než zavřel dveře. Vzpomínka na planoucí žluté oči jí vehnala krev do mozku… Daniel Rakula. Vybavila se jí podivná asociace. Podívala se na jediné světlo prosvítající okénkem, které osvětlovalo podivný, snad náhrobní kámen, na kterém zahlédla vyrytý nápis D. RACULA. Pocítila lehké píchnutí pod uchem a teplo tekutiny tekoucí po krku k výstřihu. Její výkřik byl to poslední, co mohlo přerušit mrtvé ticho hrobky…

Význam dnů v týdnu

9. prosince 2006 v 23:05 | Emo_Kid_Quasha

Význam dnů v týdnu

PONDĚLÍ-tento den bysme měli naslouchat svému vnitřnímu hlasu
ÚTERÍ-perfektní den na řešení konfliktů
STŘEDA-den komunikace
ČTVRTEK-vynikající den pro řešení problému s penězi
PÁTEK-báječný den pro přátelství,lásku a vášeň
SOBOTA-dobrý den na odvrácení zlých sil
NEDĚLE-tento den symbolizuje rodinu a úspěch

Hodina narození

9. prosince 2006 v 23:04 | Emo_Kid_Quasha

hodina narození


00:00-02:00Neznáš hranice
Rád(a) zkoušíš všechno,co je nové.Zajímá tě,kde jsou hranice,za které už nemůžeš jít.Baví tě pozorovat reakce lidí v tvém okolí.Právě proto jsi vždycky středem pozornosti všude,kam vejdeš.A to tě fakt moc těší!
02:00-04:00-Obletovaný(á) a hýčkaný(á)
Lidi,jako jsi ty,si užívají života plnými doušky.Při pomyšlení na den strávený nakupováním,na super párty nebo bouřlivý víkend se ti rozbuší srdce.Pokud jde o lásku,toužíš aby tě tvůj protějšek neustále hýčkal a obletoval.Jsi prostě takový jejich drahokam!
04:00-06:00 Nejlepší kamarád(ka)
Přesně víš co chceš a navíc ti nevadí říct to druhým narovinu a otevřeně.Své přátelé máš rád takové,jací doopravdy jsou,protože se nerad(a) přetvařuješ.TO samé očekáváš i od nich.A to z tebe dělá tu nejlepší kamarádku(da) pod sluncem!
06:00-08:00 Spoléháš se na srdce
Jsi velmi citlivý(á) a většinou se řídíš svým srdcem.Dokážeš se lidem podívt do duše a poznat,jací jsou a jak se k tobě budou chovat.Právě tenhle ,,radar" tě ochrání před špatným výběrem svého protějšku.Díky svému instinktu poznáš,kdo se k tobě hodí a kdo ne.
08:00-10:00-Sebejistý(á) a upřímný(á)
Sladká,jemná,společenská-tahle tři slova jasně vystihují,jací jsou lidé narození v tuhl edobu.Jednáš na rovinu a díky tomu máš dost přátel.Tím,že se k lidem chováš hezky od samého začátku,si poměrně rychle získáš jejich důvěru.
10:00-12:00 Máš svůj cíl
Tito lidé nenechávají nic náhodě.Jsou cílevědomí a jdou si tvrdě za svým nejen v životě,ale i v lásce.Vědí zkrátka,jak na to.Jsou rození mistři ve flirtování a nikdo jim neodolá.Vážně,klobouk dolů!
12:00-14:00 Obyčejný
Někdy to umíš pořádně rozjet a proměnit se v ,,kočičku",které si všimne každý.Jsi rád(a) středem pozornosti,ale jen výjimečně.Ve skutečnosti jsi obyčejný(á) a sníš o velké a romant.lásce.Nikdy bys nedokázal(a) zradit své přátele.
14:00-16:00 Neřízená střela
S tvými láskami je to jako s jízdou na horské dráze.Jednou jsi nahoře,jindy dole.Právě takovéto vzrůšo ale potřebuješ ke svému životu,přestože jsi občas úplně na dně.A pak,přelétavost z tebe dělá,,neřízenou střelu",a přesně tohle se na tobě líbí tvým kámošům.
16:00-18:00 Stále zamilovaný(á)
Láska je pro tebe ten nejkrásnější cit na světě.Žít bys bez něj nedokázal být ani minutu.Jsi neustále zamilovaný(á) do lidí a věcí kolem a mnozí ti to závidí.Ráda děláš lidem radost a svým krásným úsměvem dostaneš každého.
18:00-20:00 Chytrá horákyně
Jakmile někdo potřebuje pomoc,jsi tím pravým člověkem,na kterého se může spolehnout.Víš si rady s každým problémem a pokud tu jsi,vždycky pomůžeš.Nikdy se ale nepovyšuješ nad ostatní a proto nezneužívají tvé ochoty.Pro své okolí jsi velkou oporou.
20:00-22:00 Nevypočitatelný mix
Jsi nevypočitatelný mix,ve kterém se málokdo vyzná.Jsi nepředvídatelný(á) a právě proto tě lidi milují.DOkážeš si omotat kolem prstu skoro každého.
22:00-24:00 ODmítáš kompromisy
Sbalit tě není jednoduché.Každý,kdo se o tebe pokusí,musí být trpělivý a vytrvalý.Víš,co přesně by měl tvůj miláček mít,a nehodláš dělat žádné kompromisy.Hledání toho pravého(pravé) může sice chvíli trvat,ale věř,že to stojí za to!

Očištění při bouřce

9. prosince 2006 v 23:02 | Emo_Kid_Quasha

Očištění při bouřce


Při bouři, pokud se bojíte, nebo máte negativní pocity, které potřebujete uvolnit,
zapalte jednu svíci, sedněte si tak, aby jste viděli dobřena oblohu
a soustřeďte se. Můžete si přát, aby se Vaší domáctností nikdy takováto bouře nepřehnala.Dále se pokuste vžít do bouřky.Ciťte jak hrom pokaždé,
když uhodí uvolňuje skrytou sílu ve Vás a jak se negace splachují
spolu s vodou, která teče z nebes.Proneste motlitbu:

Tak jako voda padá z nebes, omývá zem a celou přírodu, tak i já se zbavuji
svých negací, bolestí a strastí.Odcházejí ode mě tak plynule a přirozeně,
jako voda omývá listy stromů. Nechť se tak stane!

Vůně

9. prosince 2006 v 23:00 | Emo_Kid_Quasha

Vůně a dny v týdnu




Pondělí - jasmín, opium

Úterý - borovice, zázvor

Středa - levandule, citronella

Čtvrtek - vanilka, cedr

Pátek - růže, magnólie

Sobota - ylang - ylang, opium

Neděle - santalové dřevo, skořice



Tyčinky v těchto vůních se dají jednoduše sehnat. Těžko najdete voňku např. s vůní síry (taky by moc hezky nevoněla).



Kdo chce být co nejvíc tradiční může vyzkoušet práškové kadidlo. Na to potřebujete misku, písek a na kousek doutnajícího uhlí položte lžičku kadidla.

Recept obecného oltářového kadidla

3 díly kadidlovníku

2 díly myrhy

1 díl skořice

Vůně a astrologická znamení




Beran - citronella, pepř, moschus

Býk - vetiveria, santalové dřevo, kardamom

Blíženci - bergamot, růžové dřevo, máta

Rak - vanilka, růže, meduňka

Lev - pomeranč, zázvor, muškátový oříšek

Panna - levandule, šalvěj, cypřiš

Váhy - jasmín, palmarosa, majoránka

Štír - hřebíček, bazalka, myrha

Střelec - rozmarýn, skořice, anýz

Kozoroh - cedr, borovice, benzoe

Vodnář - niaouli, citron, jedle

Ryby - pačuli, ylang-ylang, jalovec

Jak se hledá a nabíjí silové pole

9. prosince 2006 v 22:56 | Emo_Kid_Quasha
Jak se hledá a nabijí silové místo
neboli oltář



Než opravdu začnete čarovat, potřebujete najít silové místo, což ve městě není vždycky snadné. Máte-li kolem sebe hondě zeleně není žádný problém najít místo, kde energie dobře plyne a kde se cítíte dobře. Nejvhodnější jsou staré stromy, kruhy z kamenů, nebo jiná posvátná místa v přírodě. Ale kde je ve městě najít?

Začněte od nejjednoduššího. Nejdřív si najděte silové místo ve svém bytě. Abyste našla to pravé, musíte k tomu zvolit vhodný čas, kdy vás nikdo nebude rušit. Procházejte bytem, sedněte si na různých místech. Zastavujte se na různých místech, dívejte se různými směry. Nechte na sebe působit energii místa. Cítíte se uvolněně, nebo vás energie, která je v místě přítomná, znervózňuje? Nespěchejte, věnujte se tomu třeba několik týdnů.

Silové místo v bytě by vám mělo poskytnout výrazný pocit povzbuzení a uvolnění (relaxace). Vyzkoušejte to s nějakým klidným koutem nebo volným místem u zdi obrácené na sever. Tam by se mělo tradičně nacházet silové místo. Ale pokud se vám líbí u jižní, východní či západní stěny, nic proti tomu. Je to VAŠE silové místo. Můžete jej i měnit, pokud ho nenajdete. Prostě experimentujte.

K rituálům potřebujete poměrné chráněné místo. Často je problém s netolerantními rodiči či spolubydlícími. Ostatně pokud si zařídíte oltář v ložnici je velmi zajímavé sledovat reakci nového přítele. Považujte vás za blázna anebo si vás měří skepticky?:-)

Na oltář položte vše co je vám milé. Ostatně už jsem to uváděla ve článku Oltář. Stačí mít zastoupené živly. Vyzdobte ho čím je libo. Konzervativní čarodějnice budou trvat na výlučném používání přídních materiálů (osobně si taky snažím vyhýbat věcem z uměliny).

Své silové místo se dá využít i k meditacím. Až ho objevíte v bytě, zkuste ho najít i venku. Někomu vyhovujte místo v přírodě, někomu zase starý kostel…



Jak se nabíjí silové místo.



Postavte uprostřed silového místa svíčku, nejlépe obyčejnou bílou.

Zapalte svíčku a vizualizujte, že se její zlatý plamínek rozšiřuje a zlatá zář zahalujte celý oltář.

Několik minut ji pozorujte, nechejte všechny předměty koupat ve zlatém světle a připomeňte si, proč jsou něčím zvláštním a vzácným.

Poděkujte živlům, zvláště ohni a svíčku sfoukněte.

Sebepožkozování...

9. prosince 2006 v 22:51 | Emo_Kid_Quasha

Sebepoškozování


Odborníci ho popisují jako novou závislost. Záliba v ubližování si se rozmáhá napříč společenskými i věkovými vrstvami. Začalo se o ní mluvit před dvanácti lety, kdy princezna Diana poprvé veřejně přiznala, že si sama fyzicky ubližuje. "Cítíte tolik bolesti uvnitř, že se snažíte ublížit si na povrchu," řekla tehdy v televizním rozhovoru pro BBC. Diváci byli v šoku. Do té doby bylo sebepoškozování tabu a na lidi, kteří ho prováděli, se všichni dívali s nedůvěrou a nepochopením. Najednou tady ale seděla obdivovaná, inteligentní a krásná žena, která byla pro velkou část veřejnosti vzorem. Dneska je jasné, že to už není okrajový jev, ale stále větší problém. A to i v Česku.

"Můj pocit zoufalství byl někdy tak velký, že jsem chtěla fyzickou bolestí zahnat tu psychickou. Jindy jsem se naopak cítila tak otupělá, že jsem se chtěla přesvědčit, že ještě něco prožívám," přiznává jedna z dívek, která se poškozovala. Nepřála si uvést své jméno, a tak jí říkejme třeba Monika. Obdobných výpovědí je přitom plný i internet. A není to příjemné čtení ani poslouchání. "Jednou jsem dokonce řízla tak hluboko, že jsem musela na šití. Teď už je to ale pryč. Vyřešila jsem si některé věci v sobě, smířila jsem se s tím, jaká jsem. Nejsem teď na sebe tak náročná a dávám si i pozor na určité situace. Nenechávám svoje pocity dojít do extrému."



Beze strachu z bolesti

To, že si někdo ubližuje, přitom vypadá nepochopitelně, možná až děsivě. Strach z bolesti přece patří do základní lidské výbavy, která nám pomáhá přežít. Z poznatků, které shromáždila Karen Conterio, ředitelka amerického programu SAFE Alternatives, vyplývá, že typickou obětí sebepoškozování je inteligentní, citlivá žena ze střední nebo vyšší střední vrstvy, ale s nízkým sebevědomím. "Sebepoškozování většinou začíná v dospívání, v chaotické a zmatené době, kdy emoce běží naplno, a naopak sebevědomí se snižuje," řekla na poradenském serveru www.dr­drew.com. I v České republice je dospívání dobou, kdy mnohé sebepoškozovatelky začínají. "Může nastat i situace, že se ho žena poprvé dopustí třeba v pětadvaceti, kdy se dá mluvit o určité doznívající adolescenci. Sebepoškozování se může objevit v celé šíři mladého věku, je ale málo pravděpodobné, že by se projevilo až ve zralé dospělosti," podotýká psycholožka Jana Kocourková z Dětské psychiatrické kliniky pražské Fakultní nemocnice Motol.

"Začala jsem o prázdninách v sedmnácti. Byla jsem zoufalstvím mimo a chtěla jsem, aby ta bolest, že jsem úplně sama, už skončila, aby to bylo pryč. Vzala jsem si nůž a řezala se na ruce. Nebyly to hluboké rány, ale i tak, uvolnilo mě to," potvrzuje Monika. "Bylo léto, nosila jsem krátké rukávy, tak jsem tvrdila, že jsem se poškrábala o nějaké křoví. Pak jsem to začala skrývat."



Tělo jako důkaz

Princezna Diana není jedinou slavnou osobností, která přispěla k tomu, že se o tomhle jevu začalo otevřeněji diskutovat. Angelině Jolie bylo třináct, když se nožem zranila poprvé, a pokračovala v tom až do šestnácti. I ona později přiznala: "Snažila jsem se něco cítit, hledala nové věci, měla romantické představy o krvi. Ubližovala jsem si. Teď už chápu, že to bylo volání o pomoc." Na rukou Christiny Ricci zase najdete drobné jizvy - udělala si je sama zapalovačem. "Jak vám najedou endorfiny, bolest se dokonce zmírní. Trvá to chvilku, malé štípnutí, a potom už doopravdy nic moc necítíte, naopak to uvolňuje." Christina si po­dle svých slov ubližovala tehdy, když se snažila udělat dojem na kluky nebo byla naštvaná, že není dost hezká. "Byla jsem rozčilená, tak jsem to udělala, uklidňovalo mě to. Je to strašný způsob, jak se cítit líp. V mozku ale máte dvě části, a jedna chce zničit tu druhou. A myšlenka sebezničení je občas velmi romantická. Teď už to ale je za mnou," řekla. Několik jizev 'zdobí' i levé předloktí Johnnyho Deppa, který je bere jako připomínku důležitých okamžiků v životě. "Moje tělo je svým způsobem deník. Je to něco, co dělali námořníci, určité chvíle v životě, kdy sám sebe označíte, ať už nožem, nebo u profesionálního tetovače," vysvětloval v časopise Details.



Závislost na uvolnění

Právě vztah k tetování nebo piercingu vás v souvislosti se sebepoškozováním možná napadne jako první. "Někdy se říká, že jde o socializované formy sebepoškozování," vysvětluje psycholožka Kocourková. Jenže zatímco rituály nebo zdobení těla hrají určitou společenskou roli, funkce sebepoškozování je jiná. Obvykle má lidem, co se zraňují, pomoci vyrovnat se s obtížnými emocemi, které nezvládají jiným způsobem, a tak ➤ se je snaží vyjádřit přes své tělo. Nikoli ale proto, aby dávali najevo, že potřebují pomoc - hlavním cílem sebepoškozování je totiž získat úlevu, ne pozornost. Svá poranění většinou skrývají, třeba pod dlouhým rukávem nebo kalhotami. Právě ruce a nohy jsou totiž nejčastějším místem zraňování, na­opak na obličeji byste se s ním setkaly jen výjimečně. Mnoho z těch, kteří se zraňují, přitom v životě funguje zcela ,běžně' a o tom, co se s nimi děje, často neví ani rodina nebo přátelé. Tenhle jev je rozšířenější, než byste čekaly. Odhaduje se, že třeba ve Spojených státech sebepoškozováním trpí asi dva miliony lidí.

Řezání se, pálení kůže nebo píchání jehlami - to jsou vlastně jen o něco drastičtější formy sebepoškozování než anorexie a bulimie. I týrání se hlady nebo dobrovolné zvracení jsou způsoby, jak se odmítat. Obojí souvisí s problémy s vnímáním vlastního těla, prožíváním sebe sama. A obojí se záhy stane závislostí. Postupně totiž přestává jít o reakci na nějakou událost: uvolní se mechanismus jako u braní drog. Tělo chce chování, které přináší úlevu.
"Než se poprvé pořežete, pamatujte si: bude vás to bavit. Zjistíte, že krev a úleva od bolesti jsou návykové. A to i tehdy, když si myslíte, že si uděláte jenom pár zářezů, které nejsou hluboké a lehce se zahojí. Budou totiž hlubší," napsal na serveru www.recoveryourlife.com pisatel s přezdívkou D.A.A. "Buďte připraveni, že z deseti zářezů se stane sto. Že váš život se bude točit jenom okolo zraňování a zakrývání. A počkejte, až poprvé říznete moc hluboko. Když budete osamělí, všechno se stane možným nástrojem: nůžky, klíče od auta, jehla, svorky nebo třeba i pero. Budete si přát, abyste s tím nikdy nezačali, protože to budete nenávidět a současně i milovat. Nebudete bez toho moct žít."



Začněte mluvit

Judith Lewis Herman, autorka knihy Trauma and Recovery, tvrdí, že sebepoškozování se často dopouštějí ženy, které byly zneužívány nebo týrány v dětství. Fyzická bolest je pro ně totiž snesitelnější než emocionální. "Vysoké procento těchto klientů trpí různými poruchami osobnosti, jejich emocionální nastavení nedovede zpracovat těžké prožitky, vztahy," říká psychiatrička Gabriela Šivicová z pražského centra RIAPS. Mezi ,spouštěče' sebe­poškozování pak může patřit ztráta vztahů nebo problémy v nich, šikana, stres v práci, zneužívání. "Důvod ale nebývá často jasně vyjádřen, mnoho pacientů neví, proč to dělá. Teprve potom se hledá význam jednání, které je často nevědomé," upozorňuje psycholožka Kocourková. Sebepoškozování obvykle trvá několik let; déle, když se problém neléčí. "Pokud má být pomoc účinná, je třeba pracovat s osobností člověka. Proto nastupuje psychoterapie, která by měla být zaměřená právě na zjištění, proč se sebepoškozování projevilo, a na to, aby se klient naučil jiné způsoby uvolnění emocí a neobracel je proti sobě," říká doktorka Šivicová. Důležitou roli hraje i okolí, které by nemělo problém přehlížet. Řadu informací o sebepoškozování lze nalézt i na internetu, například na serveru www.selfharm.net nebo na www.doktorka.cz, kde existuje i diskuse na téma sebepoškozování.

Především si ale pamatujte, že sebepoškozování je určitá forma komunikace, cesta, jak vyjádřit své pocity.

Velmi pravdivé

9. prosince 2006 v 16:33 | Emo_Kid_Quasha
tohle si prectete vsichni kdo se mi serete do zivota!
Někdy stačí být jen sám... aby do toho slítli
Osamocen... už jako malá... i malé děti tim trpí.. ne jen dorost.. =( Samota, deprese, žiletka.. to je občasný svět i těch mladších ne jen nás starších
Nebo stačí ztratit lásku.. =(
A pak už to de.. první žiletka.. první šrámy.. první zjištění že když ta krev teče po ruce dolu je to úleva... pocit úlevy náhlé pohody a klidu..
A pak příde další depka.. a je to tu znova.. a další a další jizvy
Ale čeho se bojíme je Psychiatrická léčebna.. pár znás tam skončí.. ale pár se nás ubrání.. buť se zabijem nebo své okolí přemluví že jsem normální...
P.s.: proč to neberete jako každou jinou drogu?? proč vám přídem divný? vždyť je to jako by jsme kouřili.. je to stejná droga jak kouření.. zkuste vzít kuřákovi cigára a bude v prdeli a zkuste nám vzít žiletku a pudem taky v prdeli. neubližujem tim vám tak si nás nevšímjte a nechte nás to dělat..

Emo pics

9. prosince 2006 v 16:30 | Emo_Kid_Quasha |  Emo styl

Tim McTague

9. prosince 2006 v 1:09 | Emo_Kid_Quasha |  Underoath
TIM McTAGUE
Ohleně:
Jsem 23-letý muzikant...neuspokojivě znějící u hodně lidí.Jedna dívka se mě další den zeptala,jestli pracuju...řekl jsem,že ne,zeptala se mě,jestli jsem chodil do školy...řekl jsem,že ne...tak co teda děláš,se mě pak zeptala...myslím,že jsem prostě ukrytej a hraju na kytaru...legračně se na mě podívala a to byl konec naší konverzace(rozhovoru).Žiju ve dvoupokojovým apartmá se 4-6 týpky,závysle na tom,kdo potřebuje místo k bydlení s nákým povolením (daným) měsícem.Jsem fanoušek minimálního umění,ale stejně promrhám většinu mýho času zpíváním další písničky.Myslím,že společné žití a snižování našeho promrhaného podílu je pouze cesta k záchraně toho,co je mimo náš svět a východiska. Samozřejmě jsem okolo a jedu okolo země v tourbusu,který pije dieslový palivo jako sladký čaj,ale dělám co můžu.Myslím,že máme sílu,abychom změnili svět ve větší cestu,než každou z nás zná a potřebujeme jen krok ven z našeho světa(krabice) a udělat náký změny.Hezký obchodování,konec chudoby,zacházení s každým cestou jakou všichni známe,chceme aby byla upravená,nehledně na to,jakej idiot ten dotyčnej je.Všichni můžeme udělat rozdíl,nehledě naší situace...Co můžeme udělat?

Zajímá se:
Lizzy Ann,ježdění na mém vepři(podle mě myslí motorku,pozna.) kolem města bez helmy a s fazolovým sáčkem,jídla,která přišla s někým s přijmením Nelson,hodiny jogy se Smittym(kytarista Underoath,pozn.),střílení super 8,která nikdy neudělá něco,moje roomates(nenašla sem význam),Donald Miller,Shane Claiborne,House Of Leon...tak daleko(strana 110),snění ohledně života bez technologie...budu nějaký čas cestovat v čase s Williamem Wallacem a bojovat za Skotskou svobodu.Doufám v jednu část muziky,která změní někoho tak jako Clarity změnila můj.Hraju na Gibson SG Standart a Les Paul Classic s orange 4x12 a 2x12(někdy),Marshall Plexi a JCM 800Head.Někdy používám náký Electron Harmonix pedály a Line 6 DL 4...odpočinek je minulost.

Aaron Gillespies

9. prosince 2006 v 1:08 | Emo_Kid_Quasha |  Underoath
AARON GILLESPIE

Jméno:Aaron Raderick Gillespie
Přezdívka:Pig(Prase)
Věk:23
Výška:5´9 (179cm)

Ohledně:
Moje jméno je Aaron Roderick Gillespie a narodil jsem se v Clearwater,fl v červenci 18. 1983...velice miluju U2 a věnuju pozornost tomu,že si nechám udělat tetování...opravdu jsem insanley požehnaný k části téhle celé věci a chci poděkovat všem za prečtení tohodle Ježíš tě miluje....

------------------------------------
Kdy jsi začal dělat muziku?
ummm...moje máma byla hudební celej můj život,takže pravděpodobně
okolo čtyř pěti.
Co bys dělal,kdybys nebyl v této kapele?
Pravděpodobně bych byl pracovní leader nebo šéf závyslí na jedné věci nebo jiné.
Oblíbený moment na tour,takhle vzdáleně:
Být na Solid State tour a mít společenství v Sacramentu.
Oblíbený kapelový dokončení(desky),takhle vzdáleně:
Skončení jsou velice těžké dokončení věci k volnému konci ale...myslím,že jen mít lidi zpívající s námi a chození a sledovaní nás je čest(honor).

Použivaná aparatura:
Různé velikosti Truth a Medicine Man Drums,Meinyl cymbals,dv hardware.

Zajímá se:
Mám opravdu rád věci...věci jako knížky(madeline L´engle,donald miller),skůtry,mý přátele,moje puppies dakota a steward,jamie anne
robertson,strašně rád vařím a jsem na tour s Underoath a taky mám rád dlouhé procházky po..........bublinkových koupelí,houně(kobereček) z medvědí kůže před krbem a šampanským... oh a leopardí věci

Underoath-fota ze studia

9. prosince 2006 v 1:07 | Emo_Kid_Quasha |  Underoath
tyhle dve fota proste miluju
Aaron...nějak vyděšeně se tváří XD
tim
james
james a grand
grand
spencer:nununu